Kýla

Důvod vzniku hernia, což je odborný latinský název pro kýlu byli dlouhá staletí zájmem lékařů. Během této doby bylo vysloveno nespočetné množství teorií, jenž byly vzápětí zase vyvráceny. První zmínky o její léčbě pocházejí z Egypta 3500 př.n.l., kdy lékaři využívali pevně obtočených bandáží. Tato konzervativní metoda byla doplněna o stanovenou dietu, jejímž cílem bylo optimalizovat funkci střev a tedy se i vyhnout zbytečnému zvyšování nitrobřišního tlaku. První pokusy o operativní odstranění se datují do 1. století př.n.l., kdy římský chirurg Celsus provedl odstranění kýlního vaku. Všeobecná revoluce v chirurgické léčbě poté nastala až v polovině 18. století, kdy byli položeny základy celkové anestezie. Zavedení Kochových postupů asepce dopomohlo k rozvoji operačních metod. Kýla se své plnohodnotné plastiky dočkala v roce 1884. Edoardo Bassini se stal zakladatelem moderní techniky, s kterou se příležitostně můžeme setkat i dnes. Během 20. století se začalo používat několik velice úspěšných praktik, které nejenže snížili riziko recidivy, ale také zátěž na pacienta. Během devadesátých let minulého století se pozvolna začali klasické operace nahrazovat miniinvazivní laparoskopií.


Vychlípnutí pobřišnice, tak by se dala laicky nazvat kýla, jakožto následek oslabené břišní stěny. Poslední výzkumy ukazují, že její oslabení je nepřímo spojeno s dědičnými faktory. Konkrétně se hovoří o kolagenu, což je základní stavební kámen vazivových tkání. Tato bílkovina určuje jejich pevnost a sehrává podstatnou úlohu při stárnutí organismu. Přičemž degradaci kolagenu máme zapsanou ve svém genomu. Snížením jeho kvality dochází k oslabení stěny, čímž vzniká předpoklad pro vznik kýly. V tuto chvíli přichází na řadu druhý faktor, zvýšený nitrobřišní tlak. Na něj má během dne vliv mnoho faktorů, za zvláště rizikové je považována fyzická námaha, obezita, těhotenství, chronicky kašel a zácpa. Na vině může být i zvětšená prostata, nitrobřišní nádor či operace. Kýla se krom získané ještě rozděluje na vrozenou. Ta je způsobena defektem během nitroděložního vývoje a je patrná již v útlém věku pacienta.


Zvýšený nitrobřišní tlak při působení na oslabenou stěnu začne stvořit výduť. Místu, kde se vytvoří otvor, se poté říká kýlní branka, neboť tvoří spojnici mezi dutinou a kýlním vakem. Vak je poté naplněn kýlním obsahem, jenž je tvořen tenkým střevem, omentem a tukem. Tlusté střevo je do vaku vytlačeno jen výjimečně. Tyto vaky se zpravidla vytvářejí na anatomicky specifických místech. Ve dvou třetinách případů se kýla tvoří kolem tříselného kanálu. Ten se nachází v dolní části břišní stěny a je 4 až 5 cm dlouhý. Prochází jím ilioinguinální nerv, u mužů dále chámovody a v období nitroděložního vývoje jím sestupují varlata. U žen se v tříselném kanálku nacházejí Ligamentum latum uteri, což je jeden z děložních vazů. Dále se můžeme setkat s kýlou stehenní, pupeční či v místě po předchozí operaci. Celkově se dá konstatovat, že mnohem náchylnější na její tvorbu jsou muži. Procentuálně se její výskyt objevuje u 3% mužů a 0,5% žen.


Kýla není nikterak akutním onemocněním a povětšinou není nutné její okamžité odstranění. U menších rozměrů lze stav řešit nošením kýlního pásu, jedná se však o dočasné řešení. Jedinou trvalou metodou jejího odstranění je chirurgický zákrok. K tomu by mělo dojít v nejbližším možném termínu, aby se zamezilo případné komplikaci v podobě uskřinutí. Při něm je narušeno prokrvení obsahu vaku či vzniká neprůchodnost střeva. Oba tyto stavy přímo ohrožují na životě.